Vzpomínka na Jiřího Loewyho
Hned na počátku si musíme nalít čistého vína. Nejsem, nikdy jsem nebyl a sotva kdy se stanu sociálním demokratem. Má politická orientace čerpá z opačného ideového zdroje, považuji se za progresívního konzervativce a mé sympatie patří státníkům jakými byli či jsou Sir Winston Churchill, Ronald Reagan, baronka Thatcherová, Menachem Begin, Ariel Šaron (v éře před Kadimou), Benjamin Netanjahu. To mi ovšem nebrání vážit si skutečných osobností ze sociálnědemokratického tábora, z nichž mezi Čechy první místo náleží Jiřímu Loewymu. Měl jsem ho rád nejen proto, že jsme oba severočeští rodáci (on 13. 7. 1930 v Rumburku, já o 26 let později ve Varnsdorfu), ale především pro jeho publicistickou činnost - konkrétně mě zaujaly jeho názory, postoje a postřehy, které jsem od roku 1998 četl v Lidových novinách. Hluboce jsem si ho vážil a když 1. ledna 2004 zemřel, bylo mi to upřímně líto. Věděl jsem, že každý další novoroční svátek bude v mé mysli spojen se vzpomínkou na něj. Nemohl jsem však udělat víc než zachovat se tak, jak velí biblická zásada: nezapomínat na vdovy. Proto jsem vytvořil novodobou osobní tradici. Před každými Vánocemi a Novým rokem posílám do německého Wuppertalu paní Daně Loewy, pro kterou je odchod manžela ztrátou největší, sváteční pozdrav s ujištěním, že patřím k těm, kdo na Jířího nemohou zapomenout. Soudě z jejích laskavých reakcí, není tato má vzpomínková aktivita tak plně beze smyslu. A když jsem si v roce 2006 založil vlastní webové stránky, naskytla se další příležitost, jak vzdát Jiřímu Loewymu zaslouženou poctu. Proto vznikla tato skromná, ale upřímně míněná rubrika. Kdo jste ho měli rádi, vzpomeňte na něj spolu se mnou. I když třeba právě dnes není 1. ledna ...
Závěrem myšlenka z pera (klávesnice) předního českého publicisty Bohumila Doležala, který v nekrologu zveřejněném 3. ledna 2004 ve svém webovém politickém zápisníku Události (www.bohumildolezal.cz) napal: Jiří Loewy představoval ve své osamělosti lepší, vlídnější, slušnější tvář české sociální demokracie. O to víc bude chybět.
Ano, po rytíři slova i charakteru panu Jiřím zůstalo prázdné místo. Přesto buďme vděčni za to, že někdo takový mezi námi kdysi byl.